Srbochorvatština





Srbochorvatština je podle názoru většiny Chorvatů umělý konstrukt 19. a 20. století na úrovni československého jazyka ze 3 odlišných jazyků: srbštiny, chorvatštiny a bosenštiny. Podle názoru většiny Srbů je to přirozený společný jazyk Jihoslovanů, psaný 2 různými abecedami a drobnými odchylkami v lexiku (asi 1000 slov; podle nacionalistů ve 150 000 slovech, zřejmě včetně převažující odlišné výslovnosti).

Odchylky v slovní zásobě jsou způsobeny tím, že chorvatština je stejně jako čeština puristický jazyk (nahrazuje výpujčky neologismy), zatímco srbština stejně jako polština není. Příkladem může být chorvatský zemljopis (zeměpis) / srbská geografija (geografie). Po roce 1990 chorvatská tendence k purismu dosáhla intensity brusičství, když helikopter byla nahrazena slovem zrakomlat, dalekovod slovem munjovod (srov. pokus o české mlno).

V morfologii je několik odchylek. Studentka se srbsky řekne studentkinja, zatímco chorvatsky studentica, profesorka se srbsky řekne profesorka, zatímco chorvatsky profesorica.

Příklad:

Kuchyňská sůl je sloučenina sodíku a chlóru. (česky) Kuhinjska sol je spoj natrija i klora. (chorvatsky) Kuhinjska so je jedinjenje natrijuma i hlora. (srbsky)

Ačkoliv chorvatština používá velice fonetizující pravopis, na rozdíl od srbštiny či polštiny, ale stejně jako čeština, píše vlastní jména původním pravopisem.

Rozšíření

Z nástupnických států bývalé Jugoslávie jsou varianty srbochorvatštiny hlavním jazykem v Srbsku, Černé Hoře, Bosně a Hercegovině a Chorvatsku. Většina obyvatel Slovinska a Makedonie, jejichž jazyky se od srbochorvatštiny liší mnohem více než jen názvem, stále ještě srbochorvatštině celkem dobře rozumí.

Srbské a chorvatské menšiny žijí též v Rumunsku, Maďarsku, Rakousku a USA.

Dialekty

Základní dělení je podle výslovnosti slova Co?, podrobnější je podle výslovnosti praslovanského jat:

Štokavština – nejrozšířejnější nářečí v Srbsku, Chorvatsku, Bosně a Hercegovině i Černé Hoře.

ekavština – úřední výslovnost v Srbsku. Jat se vyslovuje jako é.

jekavština – úřední výslovnost v Srbsku a Chorvatsku. Je převažující výslovnost v Bosně a Hercegovině a Černé Hoře. Jat se vyslovuje jako ě.

ikavština – nářeční výslovnost v Dalmácii, Istrii, západní Hercegovině a severní Bačce. Jat se vyslovuje jako i.

Kajkavština – nářeční výslovnost v severním Chorvatsku, v okolí Záhřebu.

Čakavština – vymírající nářečí v Dalmácii a Istrii.

Historie a potíže s názvem

Nejstarší památky jsou ze 12. století v tzv. chorvatske redakci církevní staroslověnštiny. Literatura 15. až 17. století je psána v místních nářečích, spisovný jazyk ještě nebyl ustálen. Díla z té doby pocházejí zejména z Dalmácie.

V 19. století vznikly dvě spisovné verze jazyka, vzájemně si velmi blízké. Obě vycházejí ze štokavského nářečí a práce Vuka Karadžiće. V roce 1850 byla přijata Srby i Chorvaty, ale s drobnými odlišnostmi. Nebýt toho, možná by později nikoho nenapadlo odlišovat chorvatštinu od srbštiny - obě varianty jsou si totiž mnohem podobnější než třeba čeština se slovenštinou.

Srbové a Chorvati se ovšem liší historií, náboženstvím (Srbové jsou pravoslavní, Chorvati katolíci) i kulturními vazbami. Na rozdílech mezi srbskou a chorvatskou variantou se to projevuje zejména písmem: Chorvati používají pouze latinku, Srbové latinku i cyrilici. Přestože se lingvisté od počátku dohadovali, zda srbochorvatština je nebo není jeden jazyk, až do 70. let 20. století byla tato myšlenka celkem udržitelná. Po národnostních třenicích, které vyvrcholily v 90. letech krvavou občanskou válkou a rozpadem Jugoslávie, se název i odlišnosti obou spisovných norem staly politickým tématem.

Chorvati v Chorvatsku i Bosně nyní označují svůj jazyk za chorvatštinu. Srbové v Srbsku, Černé hoře i Bosně označují svůj jazyk za srbštinu. Je tu ovšem ještě skupina bosenských muslimů (Bosňáků), pro něž se nehodí ani jeden název. Proto se jejich variantě srbochorvatštiny začalo říkat bosenština. Chorvatští lingvisté navíc tvrdí, že tento název není adekvátní, protože odkazuje na veškeré obyvatele Bosny, tedy i Chorvaty a Srby. Podle nich by se jazyk bosenských muslimů měl spíše nazývat bosňáčtina. To, že pojem bosenština či bosňáčtina vznikl až když se „jinam nevešli“, je vlastně paradox. Bosna leží uprostřed mezi Chorvatskem a Srbskem nejen geograficky, ale i jazykově. Bosňané byli jazykově nejhomogennějšími uživateli srbochorvatštiny, ale nějak si „zapomněli“ v kritickém 19. století svou verzi kodifikovat.